Při samotné realizaci aplikované tělesné výchovy (nejčastěji ale inkluzivní TV) je potřeba vzít v úvahu relevantní determinanty, které mají na samotný proces začleňování vliv. Nejdůležitější jednotkou, která ovlivňuje celý integrační proces, je samotný žák se SVP. Především jeho preference a motivace. Klíčovým faktorem je pak jeho rodina.

Bezprostřední vliv rodičů jako autorit i vzorů při motivaci svých dětí (včetně dětí se zdravotním postižením) k pohybovým aktivitám potvrzuje řada zahraničních i našich autorů (Block, 2007; Brownson, Baker, Housemann, Brennan, & Bacak, 2001; Hellison, 1995; Humpel, Owen, & Leslie, 2002; Huston, Evenson, Bors, & Gizlice, 2003; Ješina, 2010; King, Castro, Wilcox, Eyler, Sallis, & Brownson, 2000; McGhee, Groff, & Russoniello, 2005; Sigmund et al., 2008; Stahl, Rutten, Nutbeam, et al., 2001; Voss et al., 2008).

Podstatné je, aby všichni, kteří se na účasti v TV podílejí, měli kladný postoj k celé problematice a byli vnitřně motivováni. Klíčovou roli v tomto procesu sehrávají rodiče a pedagogové (nejvíce pak učitel TV). Pokud rodiče mají kladný vztah k pohybovým aktivitám a vědí o možnostech začlenění osob se zdravotním postižením do sportu a TV, pak sami aktivně působí na účast svého dítěte v TV. Pokud se s touto možností nesetkali, nemají žádné zkušenosti s pohybovými aktivitami u osob se zdravotním postižením, mohou se integrace obávat. Toto pak může být zásadní překážkou. Podobné je to i s učiteli TV (popřípadě asistenty pedagoga). Je na nich velká zodpovědnost za dítě, a proto může neznalost této problematiky zapříčinit jejich negativní postoj. Proto je nutná informativní strategie, která zvýší povědomí rodičů o možnostech jejich dětí. Když rodiče chtějí, aby jejich dítě TV navštěvovalo, je možné, že si asistenta zajistí sami jen pro hodiny TV. V současné situaci, kdy je proškolených asistentů nedostatek, se stává, že rodič dítěte zaujme toto místo. Je otázkou, zda je to pro žáka vhodné. Je potřeba, aby dítě mělo určitou volnost a pomalu se osamostatnilo. Uzlová (2010) tvrdí, že v roli asistentů se dobře osvědčují maminky po mateřské dovolené, které mají zkušenosti s výchovou vlastních dětí. Varianta, kdy funkci asistenta pedagoga zastává rodinný příslušník (většinou maminka nebo babička) začleněného žáka, je sporná. Mnozí rodinní příslušníci tuto praxi na základě vlastních zkušeností obhajují, odborníci se však častěji staví proti.

Rodiče mají jako zákonní zástupci nezastupitelnou roli v účasti žáků se SVP ve školní TV. Legislativní systém účasti nebo neúčasti v integrované formě vzdělávání, včetně školní TV, je přímo podmíněn přáním a rozhodnutím rodičů. Pokud se tento systém týká uvolnění ze školní TV, pak je rodič tím, kdo souhlasí nebo nesouhlasí s účastí žáka ve školní TV. Rodiče by měli být informováni adekvátním způsobem o významu pohybových aktivit v životě svého dítěte. Měli by být informováni o organizaci a obsahu školní TV. Bylo by vhodné, aby případně došlo k poskytnutí materiálů, které rodiče informují o možnostech pohybových aktivit obdobně postižených dětí, a aby měli možnost konzultace s dalšími odborníky. Učitelé (zejména pak ředitelé) by měli respektovat jejich přání spojená s výchovně vzdělávacím procesem. Tato přání však musí být reálná a vycházet z podmínek realizovatelných. Ředitelé škol a další pedagogičtí pracovníci jsou však někdy velmi překvapení, co je možné, a zejména rodiče jsou o těchto možnostech mnohdy lépe informovaní. Proto by měli v procesu integrace do školní TV být bráni více jako partneři, než tomu v mnoha případech dosud je (Bartoňová & Ješina, 2012). 

Partnerství však v tomto kontextu neznamená jednostranný vztah uživatele a poskytovatele služby. Stejně jako od pedagoga požadujeme profesionální přístup, tak od rodiče je očekáván pozitivní přístup při řešení vzdělávacího procesu. Předpokládá se, že milující a zodpovědný rodič poskytne škole dostatečné množství informací pro podporu vzdělávání; škola také předpokládá další spolupráci rodiče i mimo výuka (podpora rehabilitačních cvičení, podpora a vedení k aktivními a zdravému životnímu stylu); zájem rodiče o proces vzdělávání, včetně TV, účastni na kurzech, škole v přírodě či výletech; aktivní spolupráci při vyhledávání a vypůjčení sportovně-komenzačních pomůcek, podpůrných externích osob apod. 

Ačkoliv rodiče mají jako zákonní zástupci nezastupitelnou roli v účasti žáků se SVP v TV, zajištění vzdělávání prostřednictvím mateřských, základních a středních škol je servisem státu. Na základě mezinárodních i národních norem je stát povinen tuto službu nabízet všem osobám. Deklaruje tím dlouhodobě jednu ze svých priorit a má vytvářet podmínky pro jeho efektivní a kvalitní fungování. Ačkoliv se dlouhodobě vedou spory o vlivu státu, krajů či obcí na řízení jednotlivých škol, obsahu vzdělávání, školení pedagogů apod., ale o školství jako nutné a preferované formě (až na ojedinělé případy domácího vzdělávání) se nepochybuje. Systém tzv. inkluze ve výchovně vzdělávacím systému je oproti tomu odbornou veřejností často zpochybňován jako uspěchaný nebo nedotažený. Ať je realita jakákoliv (a jistě může být jiná s ohledem na konkrétní region či konkrétní školu), pak z mnoha příkladů dobré praxe je patrné, že tam, kde začleňování do společných pohybových aktivit funguje je nutná aktivní a pozitivní spolupráce rodiny a školy.

Mezi nejčastější limity v ČR relevantními pro inkluzivní školní TV byly v minulosti zmiňovány (Ješina, Kudláček, et al., 2011): a) prostorové limity (problémy s přesuny na TV, nedostatečné prostory); b) materiální limity (nevhodné kompenzační pomůcky, nedostatek sportovního vybavení); c) personální limity (neexistence konzultantů v oblasti ATV, nedostatek asistentů, absence nebo neznalost systému peer tutoringu). V první řadě bychom si měli uvědomit, že plné začlenění za každou cenu nemusí být vhodná pro každého žáka ve všech činnostech, a že pokud se nepodaří uzpůsobit podmínky ve školní TV, mohou při společném vzdělávání trpět žáci se SVP, jejich spolužáci i učitel TV. Integrace v TV bez dostatečné podpory je učitelem TV většinou vnímána jako příliš náročná a nevede ke zdárnému společnému vzdělávání. Další zjištění poukazují na  nedostatek podpory pro integraci a  bariérovost prostředí Feijgin, Talmor and Erlich (2005) zjistili u 363 učitelů TV z Izraele následující překážky v integraci: a) nedostatečné prostorové podmínky; b) problémy s evaluací žáků; c) otázky bezpečnosti; d) modifikace vlastní výuky; e) komunikace s rodiči žáků se SVP. Jednou z nutností, je například komunikace týkající se nastavení individuálního vzdělávacího plánu pro TV nebo dalších podpůrných opatření. Řešit společně otázky modifikací, zdravotních kontraindikací, ale i modifikovat systém hodnocení. Pokud se tedy zaměříme na podpůrná opatření v TV, pak je nutné společně s pedagogy (ideálně v kooperaci s konzultanty APA) najít právě ta kritéria hodnocení žáka se SVP, která jsou měřitelná, přiměřeně dosažitelná, ale dostatečně rozvíjející. Jak už bylo výše uvedeno, hodnocení a správné nastavení cílů jsou spojité nádoby. Při respektu k tradičnímu stanovení vzdělávacích, výchovných a zdravotních cílů je vhodné doplnit specifické cíle. Ty respektují přání rodičů, případně vyplynou z rozhovoru s nimi. Hodnocení je možné fundovaně vytyčit pouze, pokud respektuje cíle, které jsme si na začátku časového období (školní rok) nebo v jeho průběhu vytyčili. Legislativní normy umožňují hodnotit závěrečnou známkou, tedy numericky, nebo slovním popisem. Navzdory různým názorem se ztotožňujeme s tím, že by při realizaci plánu pedagogické podpory nebo IVP v ITV měl být brán zřetel na názor a přání rodičů. Pokud jsou zastánci numerického hodnocení, není důvod proč je přesvědčovat o opaku.

Neakceptování uvolnění z TV jako jedno z nejdůležitějších práv rodičů

Na základě současné legislativy, zejména §50 "školského zákona" 561/2004 je možné uvolnění z TV pouze na základě iniciativy rodiče. Tzn., že pokud škola vytváří jakýkoliv tlak na rodiče nebo je iniciátorem ona (respektive jakýkoliv pedagog), nejedná v souladu s tímto zákona. Stejně tak rodič nemusí souhlas (z našeho pohledu by ani neměl) s uvolněním a není jeho povinností navštívit registrujícího lékaře (pediatra) a řešit s ním uvolnění z TV. Je zřejmé, že v praxi také často dochází k bezdůvodnému uvolňování žáků s minimálními zdravotními problémy na podnět rodičů těchto žáků. V tomto kontextu je velmi důležité ustanovení § 29 školského zákona, podle nějž je škola při vzdělávání povinna přihlížet k základním fyziologickým potřebám žáků. Má vytvářet podmínky pro jejich zdravý vývoj a pro předcházení vzniku sociálně patologických jevů. Typickým příkladem takového opatření jsou smysluplně a odborně vedené pohybové programy, které podporují zdraví žáků, utužují sociální vazby mezi žáky a předcházejí tak sociálně patologickým jevům. Masové uvolňování ze školní TV (zejména středních školách), která je na základních školách navíc součástí povinné školní docházky, a tím omezení přístupu k pohybovým aktivitám je naopak v přímém rozporu s povinností školy podle § 29 školského zákona. Ve skutečnosti tak lze mít spíše za to, že hlavním impulsem pro uvolnění pro řadu žáků a především jejich rodičů jsou obavy vyvolané přístupem školy. I to je však do určité míry chybou citované vyhlášky, protože právní úprava by měla být dostatečně určitá a jasná, aby neumožňovala takto masové zneužití. Nevidíme tedy jiné východisko, než zásadně změnit koncepci uvolňování z TV, což musí jít ruku v ruce se zásadním rozšířením zdravotní TV. To lze v omezené míře realizovat i se stávající právní úpravou, pro komplexní a systémovou změnu však bude nutná také změna § 50 školského zákona a vyhlášky 391/2013 Sb.

Příklady z praxe

Příklad z praxe I: Dívka se narodila s dětskou mozkovou obrnou (cerebrální parézou). Její rodič byli často konfrontováni s bariérami při účasti ve školní TV. Matka byla opakovaně vyzvána k iniciaci uvolnění z TV, což opakovaně odmítala. V průběhu školní docházky se u ní rozvinul elektivní mutismus. Dívka verbálně komunikovala především se členy své rodiny. S některými pedagogy a méně známými lidmi nekomunikovala prakticky vůbec. Na jejím prvním mimoškolním lyžařském kurzu rodiče zaznamenali obrovský pokrok v sociálních dovednostech, zejména  komunikaci. Její verbální projevy se v průběhu kurzu progresivně zvyšovaly a komunikovala nejen se svým osobním instruktorem na monoski, ale i dalšími organizátory. V průběhu dalších let se pak pravidelně účastnila zimních i letních vícedenních pohybově zaměřených akcí. Velmi silným momentem pak byl velmi otevřený a kritický proslov na adresu 20-ti členné skupiny organizátorů jedné z akcí (vysokoškolských studentů). Následně pak byla schopna aktivně a velmi fundovaně vystoupit před skupinou odborníků u příležitosti kulatého stolu pořádanou kanceláři Veřejného ochránce Ombudsmana ČR. Kromě jiného se opakovaně úspěšně zapojila do systému SVOČ (studentské vědecké a odborné činnosti) s tématy zaměřenými na oblast APA a integraci/inkluzi.

Příklad z praxe II: Ředitel základní školy na základě schůzky ředitelů získal inspiraci i podklady řešení vzrůstajícího počtu žádostí o omezení nebo uvolnění z povinného předmětu TV. Vypracoval (drobně upravil) volně dostupný formulář, který respektoval zákonné normy. Ředitelé se pak navzájem utvrdili na společných poradách ve správnosti svých řešení s tím rozdílem, že někteří tato rozhodnutí přetavili v řešení nerespektujících normy, aniž by o tom věděli. Jelikož ale na tato řešení nebyli nikdy v minulosti upozorněni Českou školní inspekcí, ani nikým jiným pokračovali dále v rozhodnutích o zamezení nebo zmezení k účasti v TV. Jelikož se tato situace opakovala několik let, ověřili si, že jsou „správná“ a předali instrukce i svým následovníkům (zaznamenali jsme relativně velký rozdíl v uplatňování uvolňování z TV napříč regiony, kraji či obcemi) a utvrdili se ve správnosti svých postupů. Když odhlédneme od nelogičnosti uplatňování těchto norem v pedagogické praxi (o tom více viz výše). Prvním častým legislativním problémem je fakt, že o posudek „o omezení nebo zamezení v účasti“ nezpracovává registrující, ale odborný lékař. Přesto jej ředitel přijímá jako platný a ještě jej používá jako argument pro neúčast. Druhým rozporem je pak úvaha, že rozhodujícím orgánem je lékař. Ředitel je tím, který de jure uvolňuje, tudíž by jeho snahou mělo být získat informace a podklady pro úpravu kurikula nikoliv  „doporučení uvolnit“. Třetím problematickým momentem je fakt, že iniciátorem de jure má být zákonný zástupce, nikoliv škola. V praxi jsme svědky toho, že čím větší zdravotní postižení či znevýhodnění, tím častěji je iniciátorem právě škola (zastoupena řídícím nebo poradenským pracovníkem), případně učitel TV, asistent pedagoga nebo všichni uvedení.  Paradoxním rozhodnutím pak bývá, že rodičům je slíbeno, že oficiální uvolnění z TV nic pro žáka neznamená, protože může i dál navštěvovat TV, jen z něj nebude klasifikován. Roztrpčení pak přichází u plaveckých nebo lyžařských kurzů, kdy se rodič dozví, že se jich jejich syn/dcera nezúčastní, protože je „přeci osvobozena z TV“! Asi největším legislativním rozporem je pak existence fenoménu uvolňování z TV po celý školní rok či pololetí jako jediného předmětu, u kterého tak může být činěno bez respektu k systému podpůrných opatření.

Příklad z praxe III: Žákyně s dětskou mozkovou obrnou využívající k mobilitě vozík zahájila povinnou školní docházku na základní škole. Spolupráce a komunikace mezi školou a rodiči probíhala na solidní úrovni. Spolupráci se školou hodnotili rodiče jako vstřícnou. Byli škole velmi vděčni, že škola přijala jejich dceru a snažili se vyhovět ve všem, o co je škola požádala. Sami si nebyli vědomi toho, že jelikož se jednalo o školu spádovou, měli na docházku do této školy právo, a tudíž se nejednalo ze strany školy o vysoký nadstandard (tak jak si původně skutečně mysleli). Neměli ani porovnání s ostatními školami, nebyli konfrontováni s jinými rodiči s dětmi s postižením a jejich zkušenostmi s jinou školou. Dcera byla uvolněna z TV. Iniciátorem byla škola, která rodičům předala žádost s prosbou o spolupráci při uvolnění. Rodiče tak učinili v dobré víře, že je to tak pro jejich dceru správné. První rozčarování přišlo ve druhé třídě, když zjistili, že se jejich dcera nebude účastnit plaveckého výcviku, ten byl součástí TV, ze kterého byla na jejich žádost uvolněna i v následujícím roce. S přibývajícími ročníky přibývala i další překvapení. Postupně se jejich dcera neúčastnila školních výletů a dokonce návštěv kin a divadel. Bylo jim vysvětleno, že na výlet dcera nemůže, protože by se o ni neměl kdo postarat (asistentka má pracovní dobu omezenou a není přeci asistentkou osobní ale pedagogickou). Návštěva divadla není možná, jelikož převlíkání a přesun trvá tak dlouho, že by z představení toho moc neviděla. Navíc „tam jsou schody a asistentka na vše sama nestačí“.

Příklad z praxe IV: Rodiče žákyně se SVP kontaktovali regionální konzultantku APA. Ve spolupráci s ní, učitelem TV a příslušným SPC vypracovali individuální vzdělávací plán (IVP) pro TV a diskutovali zařazení do dalších předmětů a akcí školy, tak aby se jich žákyně mohla v maximální míře účastnit. To, že se žákyně se SVP bude účastnit ve druhé třídě TV, byla nová informace pro asistentku pedagoga, která se v průběhu předešlého roku do TV nezapojovala, jelikož žákyně byla uvolněna. Nepřijala tuto zprávu právě s nadšením, protože sama měla negativní postoj k TV a k pohybovým aktivitám jako takovým. Jedním z motivů, proč rodiče dále nechtěli, aby byla jejich dcera uvolněna, byla podpora její účasti ve výuce plavání. Očekávání, že tak jako v jiných předmětech i v plavání bude zapojení asistentky pedagoga aktivní, vzala rychle za své. Asistentka odmítala se aktivně zapojit. Externí plavecká škola byla připravena asistentku pedagoga instruovat. Podobně konzultantka APA byla připravena minimálně jednou za dva týdny se do plaveckých lekcí aktivně zapojit. Asistentka pedagoga však dále odmítala plnit svoje pracovní povinnosti a rozhodla se napsat stížnost (či otevřený dopis) tehdejšímu předsedovi Výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, mládež a tělovýchovu Parlamentu ČR. Motivem k napsání dopisu bylo subjektivní pocit nepřiměřeného množství práce, která se po ní v předešlém roce nepožadovala. Zařazením TV do obsahu vzdělávání žákyně se SVP se ji tím změnila náplň pracovní činnosti. Jako jeden z argumentů uvedla, že součástí jejího vzdělávání na pozici asistenta pedagoga nebyly ani kurzy plavání, ani další pohybové aktivit. Není tudíž kompetentní k tomu, aby se po ní tyto pracovní povinnosti požadovaly, a odmítá je nadále plnit.

Ondřej Ješina (2020)