Výlet, který započal ve čtvrtek 5. 4. 2018, měl úspěšný výjezd ze Zlína s plně napěchovanými třemi posádkami nejen s různorodým lyžařským vybavením s množstvím součástek, báglů, ale i se 17 natěšenými členy výpravy. Ještě těsně před vstupem k rakouským sousedům si vyžádal nově opravený červený leader Volkswagen svou pozornost pořádnou ránou pneumatiky. Nejbližší servis tento defekt naštěstí docela rychle vyřešil.
První zdržení však bylo předzvěstí dalšího, očekávaného, a to při průjezdu Vídní. Murphyho zákon o dopravních kolonách zůstal zachován, řka: „Vždy jsi v nejpomalejším pruhu, pokud vjedeš do rychlejšího, tak se tento pruh stává nejpomalejším.“ Po projetí hlavního města o pár desítek kilometrů dále, když se jedna část posádky rozhodla odbočit na jiný úsek dálnice, neznamenalo to nutně, že poslední auto na chvostu musí také změnit svůj směr. Rozdělení výpravy bylo rychlé, navíc se spoustou kvalitních moderních vysílaček, jež byly ještě v procesu nabíjení. Otočit se a chvátat zpět za svou odpojenou posádkou také chvíli trvalo, ale povedlo se. Jak tedy dohnat nějaké časové zpoždění? Ano, správně – využít zkratku, aneb kratší, zato horší cestu a bez navigace. A jelo se na Villach.
Aby toho nebylo málo, tak ještě pár odboček sem a tam a opět se jede na Villach. Po špatném odbočení a couvání se zapíná ze zoufalství navigace. Po jedné hodině ranní a po asi 650 km, věř tomu nebo ne, jsme dorazili do místa určení – Nassfeldu.
O pár hodin později po nutném spánku a vydatné buchtové snídani se mohlo vyrazit na sjezdovku. Počasí přálo. Výjezd nahoru sám o sobě byl báječným trenažérem s odstředivými silami levotočivých a pravotočivých zákrut. Ničím záživným nebyly režie spojené s první přípravou samotných lyžařských strojů, ale patří to k tomu. Odměna nás čekala na úplném vrcholu po vyjetí lanovkou do 1909 m.n.m, a to pohled na úžasné panorama pod azurovým nebem. Tento pohled nemůže žádné foto ani video zcela zachytit, navíc s horským vánkem a v ostrém slunci – úchvatné. První postupný celoskupinový sjezd byl řádným odzkoušením všech sedmi strojově přesně seřízených prostředků pěti monoski a po jedné biski a kartski. 2,5 kilometru dolů a lanovkou opět nahoru v předem určených dvojicích či menších skupinách, první předjezdec – nejrychlejší monoski s Jirkou a v závěsu za ním stejně hbitý, zvyklý na podobné sáně – paralympionik David se svou hezčí polovičkou Lenkou, která všem obstarávala fotodokumentaci. Samostatnou skupinkou byla rodinka Hlavinkovic se svou usměvavou dcerkou v puntíkované monoski, která po tomto dni na ostrém slunci získala titul „Rudá tvář“. Další osádkou byli zkušení mazáci v kartski – Pavel s Romanem zvaní „tankisti“. Ti kolem sebe potřebovali více místa pro svůj větší rádius otáčení. Proto si také ráda nechávala větší odstup další dvojice nejveselejší biski s Barčou a Erikou, aby vynikla jejich elegantní jízda. Žlutě sladěná dvojice, která následovala, se stala postupně samostatnou – tvořily ji nejmladší Ája s Míšou. Převážně poslední se drželi ti zodpovědní a nejmoudřejší z nás – Karel s Dušanem a Jarkou. Po náročném „vylyžovaném“ dni nás čekala výtečná večeře v podobě čočkové husté polévky a špaget od Barčiny maminky kuchařky Lenky.
Byla sobota, a kdo by si odvážil vstávat, či otevřít dřív oko než velitel zájezdu? Pokud tedy zaspí Karel, tak všichni. Plán vstávat brzy moc neklapl. Nástup na svah byl už rychlejší. Opět stejně krásné počasí jako přes kopírák. Fotky začaly vypadat kýčovitě, ale bylo opravdu co závidět. Sjezdovka byla v dobrém stavu. Tento povrch ale nesvědčil kartski, která se hned na začátku otočila „hore kanónem“, následně ještě i dole v téměř nulové rychlosti a chytila se do sítě, navíc několikrát vypla lyže. Toto dopoledne nebylo moc přívětivé a naše karamboly byly obohaceny pestrým slovníkem. Udělali jsme tedy svačinovou pauzu a načerpali novou energii do žil z horského slunce. Odpoledne již bylo vydařené. Ája udělala největnější jezdecký pokrok od minulé sezony tím, že jezdila téměř sama a minimalizovala množství pádů a ocenila přísný dohled své instruktorky. Zatímco většina jezdila červené a modré sjezdovky křížem krážem, řidič modré dodávky, zkušený lyžař Jirka, si brázdil i ty černé. Avšak i ostatním se jezdecké schopnosti zlepšovaly. Nástupy na lanovku byly čím dál více plynulejší. Chutná tečka na jídelním stole po utrmáceném dni byl nadstandard. Večer bylo veselo, nicméně šlo se brzy spát. Plán byl – nezaspat a být na svahu při jeho otevření.
Vstalo se, posnídalo se, vyjelo se a nachystalo se dle plánu. Přicházející vlekaři šli teprve do své každodenní pracovní rutiny, ale tento den jsme jim tuto rutinu narušili, někteří ještě netušili, co je čeká. Zkuste si totiž představit následující situaci, a to několikrát po sobě: Sedíte v kabině, sledujete lyžaře a snowboarďáky, zda nastupují správně do kabinových lanovek, s prstem na tlačítku, připraveni zpomalit či zastavit lanovku, docela vše odsýpá a naráz se ze svahu vyřítí monoski, a ne jedna, ale další a další, prostě banda jako je Monoskizlin. Takže několikrát zastavit a pomoci každému nastoupit. Ne vždy to jde úplně hladce, a to nemluvě o kartski, kde u vyzvedávání na sedadlo lanovky několikrát vypne lyže a navíc opakovaně. Naštěstí byli rakouští vlekaři vždy ochotní. I přes jazykovou bariéru nebyl problém se domluvit. Kuchařka Lenka léta páně roku a dne tohoto překonala svůj strach z výšek a nechala se přesvědčit, že panorama na vrcholu musí vidět na vlastní oči – a dokázala to. Každý si překonává sám sebe, pokud sám chce a to je gró Monoskzlin. Lyžovalo se zhruba do 13h, aby se stihlo sklizení nejen všech lyžařských strojů, ale také balení ostatních věci roztroušených nerovnoměrně po celém apartmánu ve dvou patrech. Po nasycení žaludků se mohlo vyrazit do rodné domoviny. Cesta zpět probíhala již bez komplikací a navíc se synchronizovanými nabitými vysílačkami, díky nimž se mezi auty rozléhala bujná rádiová diskuse.
Celá výprava se vrátila ve zdraví domů. Děkujeme všem zúčastněným a těšíme se na další lyžařskou sezónu!
Roman Žák
Team MONOSKIZLIN
monoskizlin.cz | facebook.com/monoskizlin
