Druhou osobností uvedenou do Síně slávy APA byl historicky Vojtěch Vašíček. Narodil se 5. 4. 1956 v Hodoníně. Vyrostl v Mutěnicích (pozn. autora: krásná obec se zajímavými rodáky a předky některých současných pracovníků v APA :-)). V roce 1974 utrpěl úraz, v důsledku kterého se ocitl na ortopedickém vozíku. Po úrazu se stal sport hnacím motorem do dalšího života. Jeho největším sportovním úspěchem byl zisk zlaté medaile v pětiboji (obdoba olympijského desetiboje) na paralympiádě v Barceloně v roce 1992. Svou sportovní kariéru ukončil v roce 1996 jako vlajkonoš české výpravy v Atlantě. Díky sportu si získal kontakty s obdobně postiženými lidmi z celého světa, kteří žijí aktivním životem a zapojili se do pracovní činnosti. Od roku 1990 spolupracoval s firmami, které se zabývaly prodejem kompenzačních pomůcek. V roce 2000 založil společnost Medicco, která se stala jednou z nejúspěšnějších firem v tomto oboru. Jak sám tvrdí, není a nikdy nebyl typem tvrdého podnikatele, více ho naplňovala možnost pomoci lidem, kteří se dostanou do obdobné situace jako před více než čtyřiceti léty on.

Proto začal od roku 2007 pracovat v neziskovém sektoru a stal se tehdy předsedou organizace ParaCENTRUM Fenix, která má jako motto své činnosti „Zpět do života“. Od začátku bylo cílem je vybudovat integrační centrum, které bude pomáhat lidem z celé Moravy vyrovnat se se změněnou životní situací.

Ondřej Ješina (2016)

Krátký úryvek z rozhovoru s Vojtou Vašíčkem - Zajímavost s odkazem na medailonek o Vojmíru Srdečném (výběr z rozhovoru dne 2. 9. 2012 na CT):

Co vám nejvíc pomáhalo? Co vás nastartovalo?
Když jsem končil v Kladrubech, konalo se tam Mistrovství republiky paraplegiků v atletice. Seznámil jsem se tak se sportem handicapovaných. To byl pro mě motor do dalšího života. Ihned po návratu jsem si pořídil první kouli, disk a postupem času i oštěp (tehdy se špatně sháněl) a začal doma na dvorku trénovat.

Začal jste sportovat a závodit. Kam jste v době před revolucí mohl vyjet?
V tehdejším Československu jsme měli soutěže v Čechách (v Kladrubech, Knapkův memoriál v Hrabyni) i na Slovensku (košický maratón, závody v Bratislavě). A když šly výkony nahoru, měly socialistické státy Intersport Invalid. První závody byly v Polsku v Bělostoku, pak v Maďarsku, Berlíně a u nás v Kladrubech.

Soutěžil jste i ve stolním tenise a v maratonu na vozíčku. Nakonec jste šel do pětiboje, nebo to bylo souběžně?
V prvotní fázi se u nás dělal trojboj – disk, oštěp, koule. Dělali jsme i plavání a ten stolní tenis. A právě ve stolním tenise jsem se v roce 1976 dostal na mistrovství světa do Vídně a jako jediný z našich reprezentantů postoupil ze skupiny. Tam jsem však pochopil, že na světovou špičku nemám, a začal jsem se věnovat naplno atletice. To ostatní už zůstalo jen jako doplňkové a rekreační sporty.

Jaké disciplíny pětiboj na paralympiádě obnáší?
Skládá se z disku, oštěpu, koule a jízd na vozíku na 200 a 1500 metrů. Měl jsem štěstí, že když jsme v Brně pořádali závod do kopce (z Farinky nahoru do Kohoutovic), zúčastnil se ho i Errol Marklein, výherce šesti zlatých medailí ze Soulu v jízdách na vozíku od 100 do 1500 metrů. Skamarádili jsme se, pomohl mi s tréninkem a díky skloubení technických disciplín s jízdou z toho vykrystalizoval ten pětiboj.

Pak jste se dostal na paralympiádu do Barcelony a získal zlatou medaili. Která disciplína byla tehdy nejtěžší? Kterou jste naopak s přehledem zvládl? A která byla zlomová?
Výhoda byla, že pětiboj začíná koulí, což je moje nejslabší disciplína, a druhý je oštěp, který mám také slabší. Po těchto disciplínách jsem byl až na jedenáctém místě a špičkoví závodníci si mě přestali všímat. Jenže já věděl, že další tři disciplíny patří mezi moje silné. Po dvoustovce jsem postoupil na sedmé místo, po disku, mojí nejoblíbenější disciplíně, jsem byl čtvrtý. Končilo se jízdou na 1500 metrů a já věděl, že závodníci přede mnou jsou v jízdách slabí a že pokud zajedu své maximum, můžu získat medaili.
Když se na světelné tabuli objevilo vaše jméno, jaký to byl pocit?
Ještě dnes mi běhá mráz po zádech. Když se objevilo „Nový světový rekord: Vojtěch Vašíček“, to se nedá popsat. Vzpomněl jsem si na všechny blízké, kteří při mě stáli a pomáhali mi s metodikou, sbírali nářadí, na litry potu, na všechno…